Následující perspektiva vychází z přístupů v oblasti respektujícího vztahu…
Každý člověk se ve svém životě neustále pohybuje mezi tím, co je možné a co už ne. Některé věci fungují, jiné narážejí na své limity. Někdy to poznáme hned, jindy až zpětně — podle toho, jaké důsledky naše jednání přinese.
Právě v těchto momentech se začínají ukazovat hranice. Ne jako něco, co by existovalo samo o sobě, ale jako něco, co postupně odhalujeme skrze zkušenost. Každé jednání má své důsledky a právě ty nám napovídají, kde tyto hranice leží. Hranice tak nejsou jen pravidla, která někdo stanoví, ale především způsob, jak rozpoznáváme, co naše jednání přináší.
V tomto kontextu se můžeme setkat se dvěma způsoby, jak k hranicím přistupovat — buď je vytváříme, nebo je rozpoznáváme a respektujeme. Na první pohled se může zdát, že mezi tvůrcem hranic a hlídačem hranic není velký rozdíl. Oba totiž pracují s pravidly, limity a tím, co je a není možné. Ve skutečnosti však vycházejí z úplně jiného postoje.
Tvůrce hranic staví hranice ze své autority. Určuje je podle sebe a očekává, že je druzí přijmou. Hranice zde nejsou objevovány, ale vyráběny. Nejsou odpovědí na skutečnost, ale nástrojem řízení. Takový přístup snadno vede k poslušnosti: člověk se neučí chápat smysl hranic, ale učí se podřizovat tomu, kdo je určil.
Hlídač hranic stojí na opačné straně. Nevytváří hranice podle své vůle, ale všímá si, kde skutečné hranice jsou, a pomáhá je držet. Jeho úkolem není vládnout, ale být jasný. Neříká: „Bude to po mém.“ Spíše ukazuje: „Tady něco končí a tady začíná něco jiného.“ Hranice v tomto smyslu nejsou projevem moci, ale orientace.
A právě zde se nenápadně objevuje ještě jeden důležitý rozdíl.
Opakem poslušnosti není neposlušnost.
Opakem poslušnosti je zodpovědnost.
Tam, kde se vyžaduje poslušnost, se člověk neučí rozhodovat. Učí se přenášet rozhodnutí na někoho jiného. Postupně si zvyká, že není důležité, co dává smysl, ale kdo to řekl.
A tím se něco mění.
Člověk, který nenese své rozhodování, nenese ani plně důsledky. A člověk, který nenese důsledky, se nemůže skutečně učit. Místo porozumění vzniká závislost.
Takový člověk se pak stává snadno ovlivnitelným. Ne proto, že by byl slabý, ale proto, že byl veden k tomu, aby nehledal oporu v sobě, ale v autoritě. Ve světě, kde převažuje poslušnost, tak často nerozhoduje to, co je pravdivé nebo smysluplné, ale to, kdo má větší vliv.
Jak to vlastně máme ve svém životě? Řídíme se tím, co nám dává smysl — nebo tím, koho jsme se naučili poslouchat?
scarfoot