Hodně se dnes mluví o motivaci – jak ji získat, jak se „nakopnout“, jak vydržet. Jenže možná je v tom háček. Motivace není něco, co si můžeš jednoduše zapnout na povel. Nejde ji vynutit ani dlouhodobě udržet jen silou vůle.
To podstatné se děje jinde – ve chvíli, kdy si člověk začne víc všímat sám sebe. Co ho doopravdy baví. Co mu dává smysl. Co dělá i ve chvíli, kdy se nikdo nedívá a nikdo ho za to nepochválí.
Jenže tohle není samozřejmé. Je strašně jednoduché ztratit se v tom, co chtějí ostatní. V očekávání, v porovnávání, v tom, co „by se mělo“. A pak člověk ani nepozná, jestli něco dělá proto, že chce – nebo jen proto, že má pocit, že musí.
Právě proto je důležitá schopnost být chvíli sám. Ne jako útěk, ale jako prostor. Bez hluku, bez tlaku, bez neustálého přísunu názorů. V tom tichu se postupně začne ukazovat, co je skutečně naše.
A odtud pak přichází jiný typ energie. Ne takový, který nás tlačí dopředu ze strachu nebo potřeby někomu něco dokazovat. Ale takový, který je klidnější a zároveň pevnější.
Možná tedy nejde o to hledat, jak se motivovat. Spíš o to přestat se od sebe odpojovat.
Otto Nomoz